Leden 2015

Neil Gaiman

30. ledna 2015 v 16:13 | adminka |  Autoři
Velký frajer. Když čtu jeho knížky, žasnu nad jeho představivostí. Chtěla bych si s ním někde posedět a jen poslouchat, co mu létá hlavou. Musí to být úžasné dobrodružství. Při čtení Nikdykde nebo Knihy hřbitova jsem u některých pasáží prostě nechápala, jak tohle někoho mohlo do háje napadnout. :D To je důvod, proč se Neil stal jedním z mých oblíbenců. Nadpřirozená fantazie.

neil

Neil Gaiman (*10. listopadu 1960, Portchester, Hampshire) byl původním povoláním žurnalista se zaměřením na sci-fi a fantasy.

Slávu si získal scénaři ke komiksům Sandman, který vypráví příběhy Morfea, pána říše snů. V roce 1991 napsal scénář k televiznímu seriálu Nikdykde a stejnojmennou knihu vycházející ze seriálu. Dalšími romány jsou Hvězdný prach (úspěšně zfilmovaný), Koralina, Američtí bohové, Anansiho chlapci a Kniha hřbitova. Své povídky a básně shrnul do dvou sbírek - Kouř a zrcadla a Křehké věci. Kromě již zmíněného seriálu Nikdykde napsal scénář k filmu Maska zrcadla, na kterém spolupracoval s režisérem filmu Davem McKeanem.

Ještě jsem dost jeho knih nepřečetla, ale moc se na ně těším. Pokud budete tápat, po které sáhnout - doporučuji Nikdykde. Četla jsem to jedním dechem, moje hlava si musela neustále vytvářet obrazy nových a nových stvoření, která se v knize vyskytují. Bomba! :)

Holčička, která nechtěla vyrůst

18. ledna 2015 v 21:15 | adminka |  Recenze
Autor: Isabelle Caro
Překlad: Jiří Žák
Nakladatelství: XYZ
Rok vydání: 2011
Počet stran: 236

caro

Její fotky obletěly celý svět, aby pomohly v boji s mentální anorexií. Isabelle Caro - modelka trpící touto nemocí pózovala na šokujících fotografiích Oliviera Toscaniho. Rozhodla se světu ukázat své tělo. Vyhublé až na kost, nahé… Její odvaha odhalit se rozdělila svět. Někteří ji i celou kampaň proti poruše příjmu potravy ocenili, jiní fotografie šmahem odsoudili a kampaň označili za příliš krutou. Nakonec se rozhodla svůj příběh sepsat. Příběh, kam až tato nemoc může zajít. Dva roky po jejím vydání modelka Isabelle Caro svůj boj prohrála. Zemřela ve věku 28 let.

O Isabelle už jsem slyšela a pár známých fotografií se mi také poštěstilo vidět. Náhodou jsem na knihu narazila na internetu za úžasnou cenu. Její život mě zajímal, tak proč ne.

Autorka nám svůj příběh vypráví od samého začátku, což je nejspíš správně, protože její dětství mělo velký dopad na její nemoc. Na konci knihy Isabelle píše, že matku ani nevlastního otce z anorexie neobviňuje, ale rozhodně si myslím, že na tom mají ten největší podíl. Podle popisu byla její matka tak trochu labil a otec kretén. Bylo to nešťastné dětství.

Zemřela velmi mladá a moc mě mrzí, že si nemohla ten krátký život užít. Samozřejmě bylo několik chvil, které pro ni byly dokonalé. Měla vášeň pro cestování a herectví. Dokázala najít něco, co jí dodalo elán, ale přesto byla neustále v nemocnici, lítala od terapeuta k terapeutovi a necítila se zrovna nejlíp. Byla pořád unavená, motala se jí hlava, měla křeče. Musela si šíleně vytrpět.

V knize také popisuje, jak se jí lidé posmívali, zírali na ni. Když napsala, že si na to časem zvykla, nevím, jestli se mám radovat nebo plakat. Má si člověk na takové věci zvykat? Je to šílené. U některých pasáží ke konci knihy jsem měla svraštěnou tvář zoufalstvím. Isabelle popisuje zavádění sondy do žaludku, všechny ty bolesti a také příštup některých doktorů. No děs. Párkrát jsem ani nechtěla věřit, že je to vážně ze života, spíš jsem doufala, že si to někdo vymyslel.

Ta odvaha! Rozhodla se ukázat své tělo, aby probudila ostatní anorektičky a bulimičky. Doufala, že jim dojde, že anorexie není styl života, ale hrozná nemoc. Byla tak slabá a přitom tak silná. Nejvíce mě ranila její smrt. V knize píše, že se chce uzdravit a konečně začít žít. Je plná naděje. Poznámka redakce vás ale vyvede z omylu. Isabelle svůj boj přes to všechno prohrála.

Hodnocení: 5/5

Svět podle Garpa

11. ledna 2015 v 21:26 | adminka |  Recenze
Autor: John Irving
Překlad: Radoslav Nenadál
Nakladatelství: Odeon
Rok vydání: 2008
Počet stran: 528

garp

Proslulý román Johna Irvinga líčí život a názory fiktivního spisovatele T. S. Garpa. Jako syn excentrické Jenny Fieldsové, která si usmyslela mít dítě bez manžela, dospívá Garp pod jejím vedením v dosti svéráznou osobnost. Po maturitě odjíždějí s matkou do Vídně, oba se stejným cílem: začít psát. Jenny sepíše svůj životopis Sexuálně podezřelá, kterým se rázem proslaví, a stane se vůdčí autorkou ženského hnutí. Garp zase napíše povídku, aby se mohl oženit s Helenou, ochotnou vzít si jedině spisovatele… Garp ale není výrazný spisovatel a ve své poněkud afektované tvorbě se vypořádává po svém s nejosobnějšími, stále bolestnějšími prožitky, jež jakoby přímo zhmotňovaly děsivé představy, které ho coby starostlivého manžela a otce pronásledují. Proslaví se až svým bulvárním románem Svět podle Bensenhavera, role veřejné osoby ho však zaskočí opět nepřipraveného. Přestože je Irvingův groteskní román plný komických situací, dotýká se citlivých a aktuálních témat dnešní civilizace - otázky individuality osobnosti, sexuality, ženského hnutí, násilí a strachu z neštěstí a ze smrti.

Už před delší dobou jsem tuto knihu dostala darem se slovy: ,,To se ti bude určitě líbit." Celkem mě i mrzí, že jsem se k ní dostala až teď. Opravdu se mi líbila.

Je pravda, že zezačátku jsem o tom docela pochybovala. Prvních několik desítek stran jsem se nedokázala začíst. Knihu jsem stále odkládala, pokud bylo něco lepšího na práci. Ale tenhle stav netrval moc dlouho. Příběh začínal nabírat směr a musím podotknout, že hodně šílený. Kniha se rázem stala tím nejúžasnějším majetkem. Četla jsem do noci, když už jsem zhasla a chystala se spát, musela jsem prostě rozsvítit a číst dál. Při mechanických činnostech jako je umývání nádobí nebo žehlení, mi zničehonic v hlavě vyskakovala jména charakterů. Kniha mě pohltila. Prožívala jsem s postavami každý řádek. Po tragédii s Michaelem Miltonem jsem nemohla usnout. Nemohla jsem se smířit s následky.

Líbí se mi, že nic není přibarvené. Všechno je napsané tak, jak to v životě je. Sci-fi čtu hrozně ráda, ale občas kniha jako Svět podle Garpa neuškodí.

A smrt? Epilog byl jedna z těch opravdu nejlepších částí. Bylo smutné se se všemi loučit a zjišťovat, jak jejich život šel dál bez Garpa. Ale způsob, jakým autor ukončil jejich životy, mě tak nějak naplnil. Někteří zemřeli na stáří, někteří zemřeli jen náhodou, někteří zemřeli na nemoc. Tak jak to jednoduše bývá. Smrt si prostě přijde, kdy se jí zachce. Je to úžasná pasáž.

Nazačátku knihy jsem opravdu pochybovala o její senzačnosti, ale naprosto jsem se zmýlila. Je ještě víc úžasná, než mi člověk, který mi ji daroval, popisoval. Děkuji za ni. :)

Hodnocení: 5/5