Holčička, která nechtěla vyrůst

18. ledna 2015 v 21:15 | adminka |  Recenze
Autor: Isabelle Caro
Překlad: Jiří Žák
Nakladatelství: XYZ
Rok vydání: 2011
Počet stran: 236

caro

Její fotky obletěly celý svět, aby pomohly v boji s mentální anorexií. Isabelle Caro - modelka trpící touto nemocí pózovala na šokujících fotografiích Oliviera Toscaniho. Rozhodla se světu ukázat své tělo. Vyhublé až na kost, nahé… Její odvaha odhalit se rozdělila svět. Někteří ji i celou kampaň proti poruše příjmu potravy ocenili, jiní fotografie šmahem odsoudili a kampaň označili za příliš krutou. Nakonec se rozhodla svůj příběh sepsat. Příběh, kam až tato nemoc může zajít. Dva roky po jejím vydání modelka Isabelle Caro svůj boj prohrála. Zemřela ve věku 28 let.

O Isabelle už jsem slyšela a pár známých fotografií se mi také poštěstilo vidět. Náhodou jsem na knihu narazila na internetu za úžasnou cenu. Její život mě zajímal, tak proč ne.

Autorka nám svůj příběh vypráví od samého začátku, což je nejspíš správně, protože její dětství mělo velký dopad na její nemoc. Na konci knihy Isabelle píše, že matku ani nevlastního otce z anorexie neobviňuje, ale rozhodně si myslím, že na tom mají ten největší podíl. Podle popisu byla její matka tak trochu labil a otec kretén. Bylo to nešťastné dětství.

Zemřela velmi mladá a moc mě mrzí, že si nemohla ten krátký život užít. Samozřejmě bylo několik chvil, které pro ni byly dokonalé. Měla vášeň pro cestování a herectví. Dokázala najít něco, co jí dodalo elán, ale přesto byla neustále v nemocnici, lítala od terapeuta k terapeutovi a necítila se zrovna nejlíp. Byla pořád unavená, motala se jí hlava, měla křeče. Musela si šíleně vytrpět.

V knize také popisuje, jak se jí lidé posmívali, zírali na ni. Když napsala, že si na to časem zvykla, nevím, jestli se mám radovat nebo plakat. Má si člověk na takové věci zvykat? Je to šílené. U některých pasáží ke konci knihy jsem měla svraštěnou tvář zoufalstvím. Isabelle popisuje zavádění sondy do žaludku, všechny ty bolesti a také příštup některých doktorů. No děs. Párkrát jsem ani nechtěla věřit, že je to vážně ze života, spíš jsem doufala, že si to někdo vymyslel.

Ta odvaha! Rozhodla se ukázat své tělo, aby probudila ostatní anorektičky a bulimičky. Doufala, že jim dojde, že anorexie není styl života, ale hrozná nemoc. Byla tak slabá a přitom tak silná. Nejvíce mě ranila její smrt. V knize píše, že se chce uzdravit a konečně začít žít. Je plná naděje. Poznámka redakce vás ale vyvede z omylu. Isabelle svůj boj přes to všechno prohrála.

Hodnocení: 5/5
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dena Hviezdička | Web | 18. ledna 2015 v 21:30 | Reagovat

Môže to byť zaujímavá kniha. Najsmutnejšie sú tie smutné zo života, ale vlastne nám ukazujú, že si máme vážiť vecí, ktoré máme...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama