Leden 2016

Saturnin

26. ledna 2016 v 8:39 | adminka |  Recenze
Autor: Zdeněk Jirotka
Nakladatelství: Šulc
Rok vydání: 2008
Počet stran: 215

dffdff

Slavná humoristická kniha, která pobavila již několik generací čtenářů. Na jejích stránkách se čtenáři dozví, co se stane, když věrný sluha Saturnin přestěhuje svého pána z pohodlného bytu na loď, kde se pak objeví teta Kateřina se synem Miloušem, a co se přihodí při rodinné dovolené u dědečka, jehož dům je díky povodni načas odříznut od civilizace. Všem nepříjemnostem, katastrofám a přetvářce tety Kateřiny naštěstí umí s jiskřivým vtipem čelit Saturnin. Jeho schopnosti jsou téměř geniální, jak o něm píše v jednom dopise dědeček: "V bláznivých nápadech toho chlapíka je kus poezie, jeho humor, fantazie a podivuhodné myšlenkové přemety dovedou udělat detektivku z jízdního řádu."

Tak to je umění. Kdo by to řekl? Už jsem o Saturninovi slyšela. Teta tu knihu miluje. Na její přečtení jsem se těšila, když mi ale přátelé říkali, že je to nebavilo, začala jsem mít trochu obavy. Jsou to ale podlí blázni. Vždyť je to až nepochopitelně vtipná kniha. Na záchvaty smíchu, které mě přemáhaly, budu ráda vzpomínat. A dost možná si je připomenu znovupřečtením.

Hned zpočátku se mi Saturnin velice zalíbil. Co jsem si obzvlášť zamilovala, tak hned první stránky knihy, kde jsou popisovány tři druhy lidí na příkladu s mísou koblih. To je naprosto dokonalé. Už zde mě napadlo, že se mí přátelé museli velmi zmílit. A taky že jo. Když jsem četla dál, bylo to lepší a lepší.

Na každou stránečku jsem se těšila jako malé dítě. Co mě ale roztřískalo úplně, byl Saturnin v hovoru s tetou Kateřinou. Kde na to Jirotka chodí? Dlouho se mi nestalo, že by mě kniha tak dokázala rozesmát. Můj vůbec nejoblíbenější odstavec je tento:

Saturnin si dovolil poznamenat, že to snad není možné. Teta pravila, že je tomu, bohužel, tak. Saturnin mínil, že se jistě všechno vysvětlí. Teta řekla, že měla zlý té noci sen. Saturnin se tázal, zda šla dceruška k vodě ven. Teta se naň nechápavě podívala, a ptala se, jaká dceruška. Místo odpovědi se Saturnin tázal, jestli tedy pana Milouše k jezeru cos nutí, nic doma, nic mu po chuti. Teta chtěla vědět, jestli Milouš něco takového říkal, a kde je to jezero. "

Nemohla jsem se přestat smát. Jsem z té knihy moc nadšená. Určitě si ji přečtěte. Neuvěříte, kolik toho takový sluha může vymyslet.

Hodnocení:5/5

Proměna

19. ledna 2016 v 17:51 | adminka |  Recenze
Autor: Franz Kafka
Překlad:
Vladimír Kafka
Nakladatelství: B4U Publishing
Rok vydání: 2007
Počet stran: 62

dfdfsdfsf

Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz. Ležel na hřbetě tvrdém jak pancíř, a když trochu nadzvedl hlavu, uviděl své vyklenuté, hnědé břicho rozdělené obloukovitými výztuhami, na jehož vrcholu se sotva ještě držela přikrývka a tak tak že úplně nesklouzla dolů. Jeho četné, vzhledem k ostatnímu objemu žalostně tenké nohy se mu bezmocně komíhaly před očima. Takto začíná jedna z nejslavnějších povídek literatury 20. století. Klíčové dílo literární tvorby Proměna vypráví velice živý příběh, v němž se ukazuje síla Franze Kafky, a právem patří mezi nejlepší povídkové texty na světě.

Přečteno běhěm dvou rán.

Kafka píše naprosto originálně. Kdo z nás by po přeměně v brouka přemýšlel nad tím, jak se dostane do práce? Co to je? To je Kafka.

Řehoře mi bylo dost líto. Rodina ho úplně odhodila. Přestal jim být prospěšný, tak se na něj vykašlali. Lidi.

Ta povídka je tak zvláštní. Koho by napadlo o něčem takovém psát? To se Kafka ráno probudil a napadlo ho: ,,Hej, co kdybych byl broukem?" Frajer. :D Poměrně stará kniha a je nesmyslnější než spousta knih novodobých. A to se toho dnes píše spoustu.

Není to tak, že bych měla chuť si to někdy přečíst znovu, ale dojem to udělalo. A nemyslím si, že ještě někdy budu číst něco takového. To prostě nejde. Jak je vidět, Kafka je jen jeden.

Hodnocení:5/5

Velký Gatsby

19. ledna 2016 v 17:18 | adminka |  Recenze
Autor: Francis Scott Fitzgerald
Překlad:
Michal Prokop
Nakladatelství: Československý spisovatel
Rok vydání: 2012
Počet stran: 197

daad

Vypravěčem románu je Nick Carraway, který přijíždí do Spojených států. Zde se chce věnovat obchodu s cennými papíry. Jeho sousedem je bohatý Jay Gatsby, který Nicka požádá, aby mu zprostředkoval setkání s jeho sestřenicí Daisy. Gatsby Daisy miluje, ale ona je vdaná za Toma Buchanana. Manželství není šťastné. Buchanan má milenku Myrtle, která tragickou náhodou skončí pod koly Gatsbyho auta, které řídila Daisy. Myrtin manžel Wilson pokládá za viníka Gatsbyho...

Takové štěstí, že se mi vyhnul film. Tu knihu bych si tolik neužila, kdybych to zpracování viděla. Takže super! :D

Příběh se mi moc líbil. Nicka jsem si oblíbila okamžitě, hádám, že autor to tak zamýšlel. Nick je především pozorovatel. Většinou neříká, co si myslí, jen sedí a poslouchá vás. Může mít na vás názorů, kolik chce, ale zůstává v koutě. Někdy to pro něj může být dost frustrující, ale něco na tom je. Hlavně v době, ve které se děj odehrává. Lidé byli po první světové válce jako v extázi. Slavili, užívali si, pili, drogovali, podváděli se,... Jako by na ničem nezáleželo. Bylo na Nickovi, aby to vše viděl.

Už po příjezdu na Západní Vejce mu Tom ukáže svůj druhý život s Myrtle. Přihlíží lásce Gatsbyho a Daisy. Dívá se na utrpení Wilsona. Na Gatsbyho, který tak naivně věří ve své sny, jež jsou už neuskutečnitelné. Na Toma, který v okamžiku ztrácí obě své ženy. Na rozmazlenou Daisy, co má hlavu v oblacích. Snáší toho hodně ten náš Nick. A přitom se o něj nikdo ani trochu nezajímá.

Po přečtení knihy jsem si pustila film a nejsem vůbec zklamaná. Skoro všechno je tak, jak má být, za což jsem vděčná. Když se filmy příliš změní, jsem z toho jen potom zklamaná. Takže doporučuji jak knihu tak film. :)

Hodnocení:5/5

Malý princ

12. ledna 2016 v 8:17 | adminka |  Recenze
Autor: Antione de Saint-Exupéry
Překlad:
Zdeňka Stavinohová
Nakladatelství: Albatros
Rok vydání: 2005
Počet stran: 94

fdfdfd

Není pohádka jako pohádka, není princ jako princ. Tenhle je skutečně jen jeden - Malý princ Antoina de Saint-Exuperyho, jedno z nejslavnějších děl moderní světové literatury.

Malý princ, kouzelná pohádková bytost, přichází na naši Zemi ze vzdálených vesmírných světů, aby se kdesi v Africké poušti setkal s autorem našeho příběhu a zjevil mu tajemství své podivuhodné životní pouti. Ale zjeví mu vlastně daleko víc: tajemství čistého srdce, dobra a krásy. Je to opravdu líbezná knížka, která vám bude jistě právě tak milá a blízká, jako byla všem čtenářským generacím, a k níž se budete i později najednou rádi vracet.

Tak jsem byla okouzlena už i já. Je nádherné tohle číst.

Princ je tak nevinný, tak nedotčený světem, je jediný normální. Exupéryho bych chtěla znát, zajímalo by mě, jestli je opravdu jiný než většina dospělých. Tolik lidí se honí za věcmi, které vlastně ani nejsou důležité, a vůbec si neužívají života. Zestárnou, nedohoní to, o co se snaží, a uvědomí si, že to vlastně nebylo k ničemu dobré, že promarnili spoustu času. Princ byl opravdu okouzlující. Takové věci ho nezajímaly. Peníze, bydlení, auto, práce. Měl obavy o svoji růži. O tu růži, která si ho ochočila. Přemýšlel, jestli mu může beránek spást jeho růži, to pro něj bylo nejdůležitější. A proč? Tu růži měl moc rád a nechtěl ji ztratit. To je totiž to, co nás má zajímat nejvíc. Láska a přátelství. Co je mi po tom, že mi vykradli auto, když moje máma leží v nemocnici? Nejsmutnější je, že jsou i tací, pro které je to auto důležitější. Měli tam přece rádio za tolik a tolik, to okno stojí strašně moc peněz, musím teď jezdit chvíli MHD...

Návštěvy planet byly senzační. Král si myslí, že vládne hvězdám, businessman, že je vlastní. Pijan pije proto, že se stydí, že pije. A tak to je. Když se potom píše o Zemi, a o tom, kolik takových na naší planetě je, to je něco. :D Ta kniha je vážně bezvadná.

Můžete si myslet, že Malý princ zemřel. Ale tak to není! Vrátil se na svoji planetu za růží. Společně s beránkem a novými zážitky. Jeho tělo možná umřelo, ale on ne. Žije dál! :)

Hodnocení:5/5

Krysař

10. ledna 2016 v 16:59 | adminka |  Recenze
Autor: Viktor Dyk
Nakladatelství: Maťa
Rok vydání: 2002
Počet stran: 80

dfd

Útlá knížka, jejímž jádrem je staroněmecká pověst, je vrcholem autorova prozaického díla, jakousi rekapitulací jeho myšlenek a postulátů. Věčným tématem je zde svár reality s ideálem, kterého je ale třeba se nikdy nevzdat.

Maturita. Kdy už to skončí? Každopádně Krysař stojí za přečtení.

Je to hodně útlá knížka, když si k ní sednete, za dvě hodiny ji máte přečtenou. Já si to klasicky vychutnávala, takže jsem ji dočetla za tři dny. Příběh se mi líbil. Zamilovaný krysař byl kouzelný. Jeho pocity byly moc hezky popsané. Dyk má vytříbený styl psaní. Je to krátká kniha, ale je tam všechno, co je potřeba. Zvládl nádherně popsat krajinu, pohrát si s postavami, vypíchnul pár zajímavých filozofií a zakončil celý příběh sedmihradkou zemí. A to vše jen v osmdesáti stranách. Klasa.

Doufala jsem, že to tak s Agnes nedopadne. Ale zase, jak už to tak bývá, ten příběh by nebyl tak dobrý, kdyby to skončilo jinak. Dyk hezky naznačil, že krysy nemusí být vždycky jen krysy. Taková jedna krysa může sedět například vedle vás v tramvaji. Krysy jsou všude. Ať je to kdokoliv.

Další z úžasných postav - Sepp Jörgen. Bylo mi ho moc líto. Nezasloužil si ten výsměch. A jako by to Dyk věděl, taková postava do příběhu přesně pasuje. Nemá to jednoduše chybu.

Hodnocení:5/5

Farma zvířat

8. ledna 2016 v 7:08 | adminka |  Recenze
Autor: George Orwell
Překlad: Miloš Holub, Gabriel Gössel
Nakladatelství: Práce
Rok vydání: 1991
Počet stran: 80

dfdf

Pozoruhodná bajka začíná vzpourou zvířat, která vyženou majitele farmy a začnou si vládnout sama. Zprvu ušlechtilé, idealistické myšlenky o rovnosti, svobodě a blahobytu záhy berou za své a jejich místo postupně zaujme propaganda, nesvoboda a totalitní diktatura.

No teda. Knížka je krásně útlá, dobře se čte. Není plná zbytečností. Jako dílo k maturitě je velmi dobrá. Pokud si ale chcete odpočinout u knihy, tohle do ruky neberte. Naštvala jsem se.

Nejsmutnější na tom je, že tak to skutečně je. Bytosti si namyslí, jak se budou mít skvěle, každý stejně, nikdo si nebude nic závidět, všechno bude nádherně idylické. Ale omyl. Vždycky tady bude touha po moci. Vždycky se najde někdo, kdo se bude cítit větší. Idylické myšlenky jsou to sice pěkné, ale nereálné.

Kniha se mi líbila, i když je ten příběh k vzteku. Skoro každá událost mi hnula žlučí. Jak si prasata postupně přepisují přikázání, jak nechávájí ostatní hladovět a hrabou vše pro sebe, jak překrucují pravdu, jen pro svůj prospěch. Zvířata si slíbila, že si budou rovna, nepřítelem je člověk. To ale dlouho nevydrží. Prasata zjišťují, že spolupráce s člověkem jim přinese užitek. Tak proč ne? Idioti. Je logické, že každý myslí především na sebe, na své blaho. Ale snad jen do jisté míry. To, co se v knize děje je příšerné, stejně tak jako to, co se dělo ve světě s nástupem komunismu. Jsem tak ráda, že jsem ještě nebyla na světě. Stačí mi, když o tom hovoří ostatní, úplně mi to stačí.

Osud Boxera mě zničil. Měl se dočkat zaloužilého odpočinku. Dřel se tisíckrát víc než ostatní, slepě věřil. A ty blbý prasata ho potom pošlou na porážku, aby si mohly koupit bednu whiskey. Hnus. Byl starý, fajn. Ale kdyby se dal dohromady, mohl ještě několik let žít v klidu. A to taky měl!

Kniha stojí za přečtení. Ale znovu ji číst nejspíš nebudu. Jednou se naštvat a dost. :D

Hodnocení: 4/5

Norské dřevo

3. ledna 2016 v 11:36 | adminka |  Recenze
Autor: Haruki Murakami
Překlad: Tomáš Jurkovič
Nakladatelství: Odeon
Rok vydání: 2002
Počet stran: 304

fff

Po vydání Norského dřeva v USA vzrostl počet Murakamiho čtenářů z obvyklých statisíců na miliony, ačkoli někteří byli zklamáni tím, že autor napsal "jen" milostný příběh… Exotika, milostné vztahy, studentský život, nespoutaný sex - to vše lze v románu nalézt. Jeho název je zvolen podle známé písně Beatles, již si nechává od své spolubydlící Reiko v psychiatrické léčebně zahrát jedna z hlavních postav, dívka Naoko. Jakkoli se autor nesoustředí pouze na partnerské dvojice, ale spíše na trojice, oním styčným i nosným bodem zároveň je jedinec, student Tóru Watanabe. Musí převzít zodpovědnost za svůj život a naučit se sdílet pocity blízkého člověka. Největší výzvu však představuje - aniž by si to plně uvědomoval - otázka volby mezi životem a smrtí. Smrt je již v našem životě skryta, takové poselství mu předává jeho přítel Kizuki, než spáchá sebevraždu a zanechává zde vnitřně rozbitou Naoko s temnotou v duši, která v ní přetrvává od dětství, kdy sebevraždu spáchala její milovaná sestra. Poznává, že smrt má nejen svou tíži, ale i své kouzlo pro ty, kdož nemají kam jít.

Norské dřevo nabízí směsici japonských reálií a pohledů do nejhlubšího nitra duše; zároveň přibližuje exotické prostředí, charakteristické dramatickým příběhem, mistrovsky zvládnutou minimalistickou zkratkou i "nevyzpytatelností" hlavních postav.

No to mě podržte. Nečekala jsem, že v knihách k maturitě najdu takový skvost. Tahle kniha má všechno. Je to tragický příběh. Ale ty já mám ráda.

Tóru je jednoduše bezva. Zažil si toho dost, má na svět poněkud jiný pohled než většina vrstevníků. Rád čte, poslouchá hudbu, má rád svůj klid a je zamilovaný do Naoko. Do Naoko, která je pěkně v hajzlu. Dřív chodila s Kizukim, který byl nejlepší kámoš Tórua. Byla to skvělá parta, dokud se Kizuki nezabil. Naoko to zničilo a Tórua změnilo. Jejich cesty se po Kizukiho smrti rozejdou.

Když Tóru začne studovat v Tokiu, potká se s Naoko a začnou společně každou neděli chodit na pocházky. I když spolu moc nemluví, spojuje je Kizuki a cítí se spolu dobře. Na Naočiny narozeniny se s Tóruem opijí a vyspí se spolu. Po této noci Naoko zmizí. Dostává se do střediska pro lidi psychickými potížemi. Tam za ní Tóru přijede, seznámí se s její spolubydlící Reiko a společně tráví příjemné chvíle. Kniha je také skvělá sexuálními částmi. Při této návštěvě Naoko Tórua uspokojí rukou. Když je Tóru v Tokiu, stále Naoko píše dopisy.

Mezitím potkává spoustu zajímavých lidí. Nagasawu, který se nikdy netrápí a jde si za tím, co zrvona chce. Jeho přítelkyni Hacumi, která se později v knize zabije. Extréma, ten je v příběhu taková komická složka. A hlavně potkává Midori. Ta si k němu jen tak přisedne na obědě a začne se s ním bavit. Ti dva se velmi spřátelí. Midori je velice přímá. Mluví otevřeně o tom, že ji vzrušuje sado maso, že chce, aby na ni Tóru myslel při onanování. Je ale zároveň velmi citlivá, což Tóru zjistí, když jdou navštívit jejího nemocného otce do nemocnice. Midori se o něj stará téměř každým dnem. Tóru má Midori velmi rád, pořád ale nedokáže dostat z hlavy Naoko.

Jak to ale dopadne vám neřeknu. Ta kniha je senzační, je plná všeho. Vím, že si ji přečtu víckrát, určitě jděte do toho. Je to zážitek. Je to skvěle psané, krásně se to čte, není to jeden popis za druhým, ale když už tam ten popis je, je nádherný.

Hodnocení: 5/5